Když zvony odletí do Říma: Tradice hrkání na moravském venkově
Velikonoce na Moravě nejsou jen o pomlázce a malovaných vejcích. Existují tři dny v roce, kdy ticho vesnice prořízne nezaměnitelný, drásavý a rytmický zvuk dřeva o dřevo. Je to čas hrkačů. Tato prastará tradice, která se v mnoha obcích drží s obrovskou hrdostí, připomíná nejtěžší chvíle křesťanského příběhu, ale zároveň je symbolem soudržnosti místní omladiny.
Proč se vlastně hrká?
Podle křesťanské tradice na Zelený čtvrtek při mši svaté, po zaznění hymnu Sláva na výsostech Bohu, utichnou všechny zvony i varhany. Lidově se říká, že „zvony odletěly do Říma“. Zůstávají němé až do Bílé soboty jako projev smutku nad utrpením a smrtí Ježíše Krista.
Protože však bylo potřeba lidem i nadále oznamovat čas ranní klekání, poledne a večerní modlitbu, nahradil hlas kovových zvonů dřevěný hřmot. Hrkači tak v podstatě suplují věžní hodiny.
Průvod, který má svůj řád
Hrkači, obvykle chlapci (v mnoha obcích už dnes i děvčata) školního věku, tvoří organizovanou skupinu. Mají svého „vedoucího“, který dává povely, kdy se má začít hrkat, kdy zastavit a kdy se má zpívat či modlit.
-
Nástroje: Používají se různé typy – od malých ručních hrkaček, přes klepáče s kladívky, až po velké dvoukolové tragače, které se tlačí před sebou a vydávají hluboký, dunivý zvuk.
-
Časový harmonogram: Průvod obchází vesnici v přesně stanovené časy:
-
Zelený čtvrtek večer (připomínka modlitby v Getsemanské zahradě).
-
Velký pátek (ráno, v poledne, ve tři hodiny odpoledne jako připomínka Kristovy smrti a večer).
-
Bílá sobota ráno.
-
„Pánu Bohu sláva, nám klobása dává“
Poslední obchůzka na Bílou sobotu ráno bývá radostnější. Hrkači už nechodí jen „oznamovat čas“, ale vybírají si zaslouženou odměnu za svou třídenní námahu. Zastavují se u jednotlivých domů a hospodyně jim do košíků dávají:
-
Vajíčka (symbol nového života).
-
Sladkosti nebo drobné peníze.
-
Něco k jídlu (často jidáše nebo klobásu).
Vybraná odměna se pak spravedlivě dělí v „hrkačské pokladně“, což je pro děti skvělá lekce v kolektivní práci a kamarádství.
Tradice, která odolává času
V dnešním světě plném digitálních technologií působí parta dětí s dřevěnými tragači jako zjevení z jiného století. Právě v tom je ale síla moravského venkova. Tradice hrkání učí mladou generaci úctě k historii, řádu a sounáležitosti s místem, kde žijí. Zvuk hrkaček připomíná, že některé věci se nemění – a že po každém tichu a smutku nakonec přijde radostné velikonoční ráno.
Čtěte dále:
