Aktuální přehled kulturního dění na Slovácku. Objevte koncerty, výstavy, folklorní slavnosti a tradiční akce, které spojují lidi a moravské tradice. Váš průvodce zábavou na Verbunk.cz.
– jsou pro celou obec na Moravském Slovácku, kraje moravského vína a slunce, prestižní, emočně nabitou a logisticky náročnou záležitostí. Nejde jen o ten jeden slavnostní víkend; intenzivní přípravy trvají několik měsíců a vrcholí v posledních dnech před samotnou jízdou.
Kromě veselí a tance mají přípravy na jízdu králů také hluboký společenský, organizační a pietní rozměr. Zde je kompletní přehled toho, co všechno se musí odehrát, než královská družina vyrazí do ulic.
a co nikdy nikde neuvidíte
Chceme Vám představit fotografie pana Jinřicha Hráčka, které se nezveřejňují. Poctivou práci obyčejných lidí, kteří zadarmo a z lásky k tradicím tuto práci dělají a nikdo je nezná.
Všechno začíná u lidí a jasně stanovených rolí. Klíčovou roli hraje odvodový ročník chlapců (osmnáctiletí „legrúti“), kteří v daném roce jízdu pořádají.
Číst dál: Jak se připravuje Jízda králů v Kunovicích: Od kování koní...
Horňácké slavnosti se poprvé konaly v roce 1957 ve Velké nad Veličkou. Jejich vznik byl inspirován tradičními setkáními horňáckých muzikantů, zpěváků a příznivců lidové kultury, která se konala každoročně na svátek sv. Maří Magdalény na Strážné hůrce. Cílem slavností bylo uchovat a prezentovat autentický folklor Horňácka, regionu s bohatou hudební a taneční tradicí
Slavnosti se rychle staly významnou událostí, která přitahovala nejen místní obyvatele, ale i návštěvníky z celé republiky. Program byl zaměřen na vystoupení místních souborů, cimbálových muzik, zpěváků a tanečníků, kteří prezentovali tradiční horňácký repertoár.
Od roku 1992 se závěrečný koncert slavností koná u větrného mlýna v Kuželově, národní kulturní památce, která poskytuje autentické prostředí pro prezentaci horňáckého folkloru. Slavnosti se konají každoročně v červenci a trvají čtyři dny, během nichž se konají koncerty, výstavy, jarmarky a další doprovodné akce.
Horňácko je známé svými cimbálovými muzikami, které hrají klíčovou roli v udržování a rozvoji regionální hudební tradice. Níže uvádíme přehled některých významných muzik a jejich primášů:
Jožka Kubík (1907–1978) byl legendární primáš z Hrubé Vrbky, známý svým osobitým stylem hry na housle. Jeho muzika byla charakteristická hlubokým citem a autenticitou. Kubíkova hra ovlivnila mnoho dalších muzikantů a jeho odkaz je dodnes živý v horňácké hudbě.
Martin Hrbáč (*1939) je významný primáš z Hrubé Vrbky, který se učil od Jožky Kubíka. Jeho hra na housle a zpěv jsou charakteristické hlubokým citem a autenticitou. Hrbáč se aktivně podílel na Horňáckých slavnostech, kde vystupoval se svou cimbálovou muzikou a přispíval k udržování a rozvoji místních hudebních tradic.
Petr Galečka je primáš z Lipova, který vede vlastní horňáckou cimbálovou muziku. Jeho muzika je známá svou precizností a věrností tradičnímu horňáckému stylu. Galečka se aktivně účastní Horňáckých slavností a dalších folklorních akcí.
Petr Mička je primáš, který vede vlastní horňáckou cimbálovou muziku. Jeho muzika je známá svou precizností a věrností tradičnímu horňáckému stylu. Mička se aktivně účastní Horňáckých slavností a dalších folklorních akcí.
Horňácká cimbálová muzika Háj s primášem Hynkem Evjákem je známá svou precizností a věrností tradičnímu horňáckému stylu. Muzika se aktivně účastní Horňáckých slavností a dalších folklorních akcí.
Horňácké slavnosti jsou nejen oslavou regionální kultury, ale i důkazem živé tradice, která se předává z generace na generaci. Díky úsilí mnoha muzikantů, primášů a organizátorů se daří udržovat a rozvíjet bohaté dědictví Horňácka, které je nedílnou součástí české kulturní identity.
Zde je dlouhý a historicky přesný článek o vzniku Horňáckých slavností, včetně osobností, které stály u jejich zrodu, a souvislostí, které formovaly jejich podobu:
Kraj pod Bílými Karpaty – Horňácko – je jedním z mála míst v České republice, kde se lidová kultura nejen uchovala, ale dál přirozeně vyvíjela. Zpěv, tanec, kroje a hudba zde nebyly jen „folklorem“, ale součástí každodenního života. V polovině 20. století se ale začalo ukazovat, že měnící se doba a životní styl ohrožují přirozené předávání tradic. Právě tehdy začala zrát myšlenka na vytvoření události, která by nejen uchovala, ale znovu probudila bohatství místního lidového projevu.
První Horňácké slavnosti se konaly ve dnech 20.–21. července 1957 ve Velké nad Veličkou. Stály na půdorysu tradiční pouti sv. Maří Magdalény, která se v kraji slavila po generace, a jejíž duchovní i společenský rozměr oslovoval široké vrstvy obyvatelstva.
Za zrodem slavností stál především Jaroslav Václavík (1906–1988) – etnograf, folklorista, znalec a sběratel lidových písní, který věnoval Horňácku mimořádnou pozornost. Byl nejen odborníkem, ale i člověkem hluboce zaujatým místní kulturou. Svým přístupem kladl důraz na autentičnost a přirozenost, nikoli na scénickou stylizaci. Jeho cílem nebylo vytvořit „show“, ale umožnit lidem z Horňácka, aby prezentovali to, co sami žili – bez přetvářky, bez přizpůsobení se publiku.
Václavík úzce spolupracoval s místními muzikanty, především s Jožkou Kubíkem z Hrubé Vrbky, tehdy již legendárním primášem. Kubíkova hudba byla živou esencí horňáckého stylu – táhlá, vážná, plná emocí a hlubokého výrazu. Právě jeho muzika, spolu s dalšími hudeckými partami, tvořila základ prvních ročníků slavností.
Vedle Jaroslava Václavíka stáli při vzniku a rozvoji slavností i další důležití lidé:
Jožka Kubík (1907–1978) – houslista a primáš, který předal hudební styl Horňácka několika generacím.
Antonín Václavík – etnograf, který se věnoval zvyklostem a řemeslům.
Ludvík Kunčar – sběratel a dokumentátor lidového zpěvu.
Učitelé a kulturní pracovníci z Velké nad Veličkou a okolních obcí, kteří pomáhali s organizací a oslovováním účinkujících.
Během prvních ročníků se nehrálo na pódiích s reflektory – zpívalo se na návsi, v hospodách, na dvorech. Atmosféra byla sousedská, osobní, opravdová. A to zůstalo dodnes základní hodnotou slavností.
V 60. a 70. letech slavnosti rostly, ale nikdy neztratily kontakt s původním posláním. Důležité bylo, že vystupovali vždy lidé z regionu, nikoli profesionální soubory zvenčí. Často šlo o zpěváky, kteří celý život pracovali jako zemědělci, řemeslníci nebo učitelé, ale večer hráli nebo zpívali ve své obci – a právě ti se stali hvězdami Horňácka.
Ve slavnostech se tak propojuje paměť předků, talent přítomnosti i naděje budoucnosti. Dnes se účastní slavností nejen staří mistři, ale i mladí muzikanti, kteří čerpají od svých otců, dědů a učitelů. Muzikanti jako Martin Hrbáč, Petr Mička, Petr Galečka, Marek Potěšil, Hynek Evják a další pokračují v tradici, ale zároveň ji kultivují a obohacují.
Horňácké slavnosti jsou dnes víc než folklorním festivalem. Jsou živým organismem, který dýchá s krajem, lidmi, písní, krajinou i časem. Nejsou jen vzpomínkou na minulost, ale důkazem, že tradice může být aktuální, živá a potřebná – pokud vychází ze skutečných kořenů.
A právě proto se každý rok ve Velké nad Veličkou scházejí lidé, aby zpívali, tančili a hráli – ne pro slávu, ale proto, že tak to tu vždycky bylo a má být.
Primáš z Hrubé Vrbky, přímý žák Jožky Kubíka.
Je považován za jednoho z nejautentičtějších interpretů horňácké hudby.
Hrál na všech ročnících Horňáckých slavností od 60. let.
Vyznává tradiční výraz bez stylizace a naučil desítky mladších muzikantů.
Vydal několik nahrávek a je nositelem Ceny ministerstva kultury za přínos tradiční kultuře.
Primáš a zakladatel Horňácké cimbálové muziky Petra Mičky.
Mladší generace, ale hluboce zakořeněný v regionu (z Velké nad Veličkou).
Vede muzikantský soubor s respektem k tradici, ale nebojí se scénického zpracování a spolupráce s jinými žánry (např. s herci, tanečníky, projekty typu Hrubá Hudba).
Aktivní organizátor, producent a propagátor folkloru i mimo region.
Primáš z Lipova, zakladatel vlastní muziky.
Známý především věrností „čistému“ horňáckému stylu bez zbytečné stylizace.
Spolupracoval s folklorními soubory, často vystupuje na Horňáckých slavnostech.
Věnuje se i výchově mladých muzikantů.
Představitel mladší generace primášů.
Vede Horňáckou cimbálovou muziku Marka Potěšila, která čerpá z tradičního repertoáru.
Potěšil se zaměřuje na pečlivou rekonstrukci starších písní a přístupné podání pro publikum.
Aktivně se účastní regionálních slavností a vystupuje i mimo Horňácko.
Primáš muziky Háj (z oblasti Blatnice pod Sv. Antonínkem).
I když není přímo z „jádra“ Horňácka, s horňáckým stylem pracuje s respektem.
Muzika Háj vystupuje pravidelně na folklorních přehlídkách včetně Horňáckých slavností.
Každý z těchto primášů a jejich muzik:
navazuje na staré mistry (především na Jožku Kubíka),
hraje horňácký repertoár s důrazem na hudební i jazykovou autenticitu,
a podílí se na zachování i obohacení horňáckého folkloru, ať už v tradiční nebo mírně inovované formě.
Zde je dlouhý a souvislý článek o Jožkovi Kubíkovi připravený jako obsah pro web – bez odkazů, ve formátu vhodném například pro rubriku Osobnosti Horňácka nebo Folklorní tradice:
Když se řekne Horňácko, mnoha lidem se vybaví tichá krajina pod Bílými Karpaty, zpěvné táhlé písně a cimbálová muzika. Ale skuteční znalci dodají ještě jedno jméno: Jožka Kubík. Tento houslista a primáš z Hrubé Vrbky nebyl jen hudebníkem – byl živoucím symbolem horňácké hudby, mistrem bez školy, autoritou bez titulu. Říkalo se mu „Majstr“ – a to s úctou.
Jožka Kubík se narodil roku 1907 v Hrubé Vrbce do rodiny romského původu, která měla silnou muzikantskou tradici. Hudbu se neučil v žádné škole – u nich se hudba dědila v rodině. Sluch, paměť, cit a tradice – to bylo všechno, co potřeboval. V mládí hrával s různými vesnickými kapelami, a už jako teenager se stal primášem vlastní hudecké muziky.
Jeho styl byl nezaměnitelný. Táhlé houslové linky, hluboký výraz, smysl pro rytmus i náladu písní – to všechno dohromady utvářelo pravý horňácký zvuk, jaký znal a uznával celý kraj. Hrál se zápalem, ale bez okázalosti. A právě to si na něm lidé cenili.
Jožka Kubík byl nejen nositelem tradice, ale i tichým inovátorem. Jako jeden z prvních začlenil do horňácké muziky cimbál – nástroj, který tehdy nebyl na Horňácku zcela běžný. Tím obohatil a prohloubil zvuk svého hudebního projevu, aniž by porušil podstatu lidové písně. Cimbál zůstal od té doby součástí horňáckých muzik.
Nešlo mu však o novoty pro efekt. Vždy stavěl na autentickém podání písní, tak jak je slýchal od starých zpěváků, nebo jak se hrály na svatbách, při dožínkách, pohřbech i hodech. Zachovával náladu, tempo, text i výslovnost. Právě to z něj činí nejen výjimečného muzikanta, ale i dokumentaristu tradice, i když nikdy nezapsal jedinou notu.
Když se v roce 1957 poprvé konaly Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou, byl Jožka Kubík hlavní hudební osobností tohoto zrodu. Se svou muzikou vystoupil v prvních ročnících a nastavil laťku kvality a autenticity, kterou se ostatní snažili následovat. Jeho přítomnost byla vnímána jako záruka pravdivosti – dokud hrál Kubík, slavnosti byly tím, čím měly být.
V dalších letech se stal pravidelným účinkujícím slavností. Nehrál proto, aby se zviditelnil – ale proto, že byl přesvědčen, že hudba má být srdcem společenství.
Kubík nevychovával žáky formálně, ale inspiroval celou generaci muzikantů. Mezi jeho nejvýznamnější následovníky patří Martin Hrbáč, pozdější primáš a hlas horňácké muziky. Jeho styl, intonace a přístup k hudbě jsou přímým odrazem mistrova vlivu. Dnes se Kubíkův vliv odráží i v rodinách Kubíků – například v cimbálové muzice Kubíci, kterou vedou jeho vnuci a pravnuci.
Na Horňácku se říkalo málokomu „Majstr“. Kubík si toto oslovení vysloužil respektem, skromností a umem. Lidé mu vykali – a to i v časech, kdy to nebylo zvykem. Po jeho smrti v roce 1978 mu byla odhalena busta u větrného mlýna v Kuželově, kde se dnes konají závěrečné pořady Horňáckých slavností. Ta busta byla zároveň první veřejnou sochou Roma ve střední Evropě – a připomínkou, že mistrovství nezná hranic ani předsudků.
Hudba Jožky Kubíka zní dodnes. V archivech, v nahrávkách, ale hlavně v rukou a hlasech těch, kteří ji dál žijí. Neopakovatelné fráze, vytahovaná smyčcová linka, melancholie v táhlých zpěvech – to vše tvoří kubíkovský styl, který přežívá ve Velké nad Veličkou, v Hrubé Vrbce i na pódiích slavností po celé Moravě.
Jeho odkaz není uzavřený – je otevřený všem, kdo chtějí hudbu chápat jako živý jazyk paměti, radosti a sdílení. A právě v tom je Jožka Kubík víc než legenda. Je součástí horňácké duše.
Čtěte dále:
Číst dál: MFF Strážnice 2026 ve fotografiích: Zákulisí verbířů a...
Strážnice, město v srdci jižní Moravy, si folklor nese v krvi. Vinařství, písně, tance, lidová vyprávění – to vše tu vždy tvořilo nedílnou součást života. Myšlenka vytvořit organizované folklorní slavnosti se objevila již ve 30. letech 20. století, ale teprve po druhé světové válce dostala konkrétní podobu.
Číst dál: Mezinárodní folklorní festival Strážnice: Od skromných...
Když se řekne folklórní fotoreportáž, většina lidí si představí odpolední slunce, pestrobarevné kroje na pódiu a skleničku vína. Kosecké písně v zámeckém parku v Buchlovicích, které se nalézají na Moravském Slovácku, kraje slunce a vína, jsou ale z úplně jiného těsta. Vyžadují totiž od fotografa něco, co většina z nás o víkendu dobrovolně nedělá – budíček před čtvrtou ranní.
Je půl páté ráno. Zámecký park se teprve probouzí z noční tmy a nad trávníkem posetým rozkvetlými kopretinami se líně převaluje ranní mlha. Pro fotografa je tohle magická hodina. Světlo je měkké, chladné a krajina má neopakovatelnou hloubku.
Číst dál: Kosecké písně v Buchlovicích očima Jindřicha Hráčka |...
Číst dál: Keltský kalendář: Tajemství cyklického času a kola roku
Číst dál: Jízda králů: Původ, legendy a tradice zapsaná v UNESCO |...
Číst dál: Tajemství jarní rosy: Keltské rituály krásy a léčení
Květen je v dnešní době vnímán především jako měsíc lásky a romantických procházek. Pokud se však podíváme hlouběji do naší historie, zjistíme, že pro naše předky – a zejména pro Kelty – byl tento čas mnohem divočejší, magičtější a osudovější. 30. duben a 1. máj tvořily bránu do „světlé poloviny roku“. Pojďme společně odkrýt zapomenutá tajemství svátku Beltine a zjistit, proč májová magie fascinuje lidi i po tisících letech.
Zatímco my dnes pálíme čarodějnice, Keltové zapalovali posvátné Beltinovy ohně. Název svátku lze doslovně přeložit jako „zářivý oheň“. Nebyla to jen společenská akce; oheň měl hluboký rituální význam.
Lidé mezi dvěma ohni prováděli dobytek, aby ho ochránili před nemocemi, a sami přes plameny skákali. Věřilo se, že kdo plameny bez úhony překoná, toho oheň očistí od nánosů zimy, smutku a všeho zlého, co se v něm za temné měsíce nastřádalo. Popel z těchto ohňů pak zemědělci rozptylovali po polích, aby zajistili bohatou úrodu.
Stavění máje je jednou z mála tradic, která přežila v téměř nezměněné podobě. Pro Kelty však nešlo o soutěž mezi vesnicemi, kdo komu májku podřízne.
Vztyčený strom (často bříza nebo jedle) představoval symbolickou osu světa a mužskou sílu.
Věnec na vrcholu zdobený pentlemi symbolizoval ženský princip a lůno přírody.
Vztyčení máje uprostřed osady bylo rituálním aktem spojení nebe a země, který měl zaručit plodnost nejen lidem, ale i půdě a zvířatům.
Jedním z nejkrásnějších zapomenutých rituálů je mytí v májové rose. Podle starých pověr má rosa nasbíraná za svítání 1. máje zázračnou moc. Dívky si jí omývaly tvář, aby zůstaly krásné, mladé a měly pleť jasnou jako jarní obloha. Tato tradice vychází z přesvědčení, že v tento den je příroda na vrcholu své životní síly a tato síla je „zkondenzovaná“ právě v kapkách rosy.
V keltském pojetí se o této noci spojoval Bůh Slunce s Bohyní Země. Na oslavu tohoto spojení byla z řad dívek volena Královna Máje. Ta byla oděna do světlých šatů (často žlutých jako slunce nebo bílých jako čistý len), zdobena věnci z lučního kvítí a uctívána jako živoucí ztělesnění jara.
Právě tato postava inspirovala podobu dnešních svateb v přírodě. Keltská nevěsta nebyla jen ženou uzavírající sňatek, byla symbolem naděje, nového života a rozkvětu.
Nemusíte hned skákat přes táborák, abyste pocítili sílu tohoto období. Stačí maličkosti:
Ozdobte si domov: Přineste si domů čerstvé květy nebo si na dveře pověste věnec.
Rituál poděkování: U zapálené svíčky poděkujte za vše nové, co do vašeho života přichází.
Procházka naboso: Zkuste se projít v ranní trávě a vnímejte energii probouzející se země.
Máj je připomínkou, že život je cyklus a po každé zimě musí přijít léto. Otevřete svá srdce, stejně jako Keltové, a nechte se vést magií, která je v květnu cítit na každém kroku.
Poctivá moravská vína z našich vinic zde – tekutý poklad přímo z srdce našeho regionu. Naše réva čerpá sílu z prosluněných strání a péče místních vinařů, což pocítíte v každém doušku. Zapomeňte na unifikovaná vína ze supermarketů; u nás dostanete autentický charakter, bohatý buket a barvu, kterou si vaše oslavy i klidné večery zaslouží. Podpořte tradici našich předků a dopřejte si kvalitu přímo z moravských sklepů.
Čtěte dále:
Keltský Beltain a původ Filipojakubské noci: Magie ohně a plodnosti Tradice pálení čarodějnic v České republice Proč je vaše vinice na Uherskohradišťsku zlatý poklad, i když nejste Mikulov Věrnost se nevyplácí? Zkušenost s falešnou slevou u mobilního operátora Jak pojišťovna (ne)řeší škody na majetku Nejlepší restaurace v Buchlovicích a okolí Domácí pražení kávy vs. nákup z pražírny Slivovice na Slovácku | Moravská a slovácká slivovice Zaniklá a vymřelá moravská řemesla Tradice a zvyky na Moravě a Slovácku Moravská levandule: Kousek Provence v srdci našich polí Moravská levandule: Kousek Provence v srdci našich polí Zapomenuté poklady Slovácka: 5 nejfotogeničtějších vinných uliček, které ještě neznáte Jak si doma vychutnat moravské víno k dokonalé večeři Kam za vínem na jižní Moravě? 5 míst, která musíte navštívit
Číst dál: Keltský Beltain a původ Filipojakubské noci: Magie ohně a...
Jízda králů patří k nejvýznamnějším a nejznámějším lidovým obyčejům na Moravě a obec Vlčnov je jejím nejvýraznějším nositelem. Tento jedinečný slavnostní průvod, hluboce zakořeněný v místní historii, folkloru a identitě obyvatel, se stal symbolem Vlčnova a zároveň jedním z nejcennějších projevů nehmotného kulturního dědictví České republiky. Jízda králů není pouhou folklorní ukázkou – je živou tradicí, která se předává z generace na generaci a dodnes je pevnou součástí společenského života obce.
Původ Jízdy králů je zahalen tajemstvím a opředen řadou výkladů a legend. Nejčastěji je tradice spojována s událostmi 15. století, konkrétně s útěkem uherského krále Matyáše Korvína po prohrané bitvě. Podle pověsti se král převlékl do dívčích šatů, aby unikl pronásledovatelům, a v doprovodu své družiny projel moravskými vesnicemi. Právě tato legenda bývá symbolicky připomínána postavou „krále“ – chlapce v ženském kroji s růží v ústech.
Vedle této známé legendy existují i další výklady, které spojují Jízdu králů se staršími iniciačními rituály, jarními obřady nebo projevy přechodu chlapce do dospělosti. Ať už je pravda jakákoli, jisté je, že se jedná o velmi starý obyčej, jehož kořeny sahají hluboko do minulosti a který se ve Vlčnově udržel v mimořádně autentické podobě.
Vlčnovská Jízda králů se koná tradičně na svatodušní neděli a patří k největším a nejnavštěvovanějším folklorním událostem v regionu. Hlavní postavou je „král“ – malý chlapec, obvykle ve věku 10–12 let, který je slavnostně ustrojen do bohatého ženského kroje. Na hlavě má věnec s pentlemi, v ústech drží bílou růži jako symbol mlčenlivosti a čistoty.
Krále doprovází družina jezdců – chlapců a mladých mužů z obce, kteří jedou na ozdobených koních. Jsou oblečeni do slavnostních krojů a vyzbrojeni šavlemi. Součástí průvodu jsou také „legrúti“, kteří se starají o zábavu, provolávají tradiční veršované výzvy a vybírají od přihlížejících drobné dary. Průvod prochází celou obcí za doprovodu hudby, zpěvu a bouřlivého zájmu místních obyvatel i návštěvníků.
Jedním z největších bohatství Jízdy králů ve Vlčnově jsou místní kroje, které patří k nejzdobnějším na Slovácku. Jejich příprava je náročná a vyžaduje pečlivou ruční práci, znalost tradic i spolupráci několika generací. Každý detail – výšivka, barva stuh, způsob vázání šátku – má svůj význam a odpovídá místním zvyklostem.
Nedílnou součástí slavnosti je lidová hudba a zpěv. Cimbálové muziky, dechové kapely a místní zpěváci vytvářejí nezaměnitelnou atmosféru, která umocňuje slavnostní ráz celé události. Písně a říkadla spojená s Jízdou králů jsou dalším důkazem bohatého kulturního dědictví, které se ve Vlčnově stále aktivně udržuje.
Jízda králů není pouze jednorázovou slavností, ale událostí, která propojuje celou obec. Přípravy trvají měsíce a zapojují se do nich rodiny jezdců, krojované ženy, hudebníci i dobrovolníci. Pro mnoho místních je účast na Jízdě králů otázkou cti a hrdosti.
Tento obyčej posiluje mezigenerační vztahy, vztah k rodnému místu a vědomí kulturní identity. Zároveň má významný dopad na cestovní ruch a přispívá k dobrému jménu Vlčnova doma i v zahraničí.
V roce 2011 byla Jízda králů zapsána na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Tento zápis je potvrzením výjimečné hodnoty tradice a zároveň závazkem k její ochraně a dalšímu předávání. Vlčnov se tak zařadil mezi obce, které uchovávají kulturní dědictví světového významu.
Jízda králů ve Vlčnově je důkazem toho, že lidové tradice mohou být živé, aktuální a smysluplné i v dnešní době. Není to muzeální exponát, ale skutečný prožitek, který každoročně spojuje minulost s přítomností. Pro obyvatele Vlčnova je Jízda králů součástí jejich identity, pro návštěvníky jedinečným zážitkem a pro další generace závazkem, aby tato výjimečná tradice žila dál.
Čtěte dále:
Strana 1 z 3
|
|
000116
|
Copyright © 2026 Moravské Slovácko a Pálava – víno a tradice. Všechna práva vyhrazena.
Redakce - Michal Čevela - webinstall.cz - Tvorba webu a aplikací .