Přehled kulturního dění v mikroregionu – koncerty, výstavy, folklor, slavnosti a další akce, které spojují lidi a tradice.
By Michal Tradice, Morava a víno
Slovácký verbuňk patří k nejvýraznějším symbolům lidové kultury jižní Moravy. Tento mužský tanec, plný energie, síly a osobitého projevu, se stal nejen ozdobou folklorních slavností, ale i živou připomínkou dávných časů, kdy se verbovalo do vojska císařské armády. V roce 2005 byl Slovácký verbuňk zapsán na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO, což potvrzuje jeho mimořádný význam v rámci evropské i světové kultury.
Slovo verbuňk pochází z německého „werben“, tedy „verbovat“. Právě z období, kdy verbíři obcházeli vesnice a láhali mladé chlapce do armády, má tanec své kořeny.
Verbuňk však nikdy nebyl oficiálním vojenským rituálem. Zrodil se spíše jako lidová odpověď na tuto praxi – jako výraz mužské svobody, odvahy a radosti ze života. Každý tanečník mohl v improvizaci ukázat svou sílu, hbitost, odvahu i osobní styl.
Slovácký verbuňk je improvizovaný tanec jednotlivce nebo skupiny mužů, který se nikdy netančí stejně.
Základem je trojdílná struktura:
Zpěvná část – tanečníci zpívají verbovací písně, často s humornými či hrdinskými texty.
Pochodová část – pomalý rytmus, ladné kroky a gesta, při nichž se chlapci chystají k tanci.
Taneční část – prudká, energická, plná skoků, výskoků, dřepů a tleskání, která vyžaduje výbornou fyzickou kondici i cit pro rytmus.
Každý region má svá specifická taneční pravidla i melodické varianty, a proto neexistuje jeden univerzální verbuňk.
Verbuňk se tančí především na jižní Moravě, ve Slovácku, a v některých příhraničních oblastech západního Slovenska a Dolního Rakouska.
Rozlišujeme několik hlavních oblastí, z nichž každá má svůj taneční charakter i hudební doprovod:
Uherskohradišťsko (Dolňácko) – tanec je ladný, zpěvný, s vysokými výskoky a důrazem na osobní výraz tanečníka.
Kyjovsko – typický rytmickou přesností a výraznou mužností projevu.
Strážnicko – nejčastěji spojováno s folklorní přehlídkou a soutěžemi verbířů.
Podluží – má pomalejší tempo a více melodický charakter.
Horňácko – spíše klidnější, taneční pohyby jsou menší, ale o to důraznější v rytmu.
Bez hudby by verbuňk nemohl existovat. Doprovází ho obvykle cimbálová muzika nebo dechový orchestr, které udávají rytmus a energie tance.
Zpěvné texty mají často žertovný, vojenský nebo milostný obsah, ale vždy odrážejí osobnost tanečníka.
K verbunku patří i tradiční slovácký mužský kroj – s bohatě zdobenou košilí, širokými kalhotami, koženými botami a kloboukem s perem. Každá oblast má svůj typický střih i barevnost.
Dnes už verbuňk není spontánní vesnickou zábavou, ale živou součástí folklorních slavností, přehlídek a festivalů.
Nejznámější událostí je Soutěž o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku, která se koná každoročně během Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici.
Tanečníci se zde utkávají v různých regionálních kategoriích a hodnotí se jejich technika, projev, rytmus i autenticita.
Pro mnoho mladých mužů ze Slovácka je účast na této soutěži prestižní záležitostí a projevem úcty k předkům.
Zapsání Slováckého verbuňku na seznam UNESCO v roce 2005 přineslo nejen uznání, ale také zodpovědnost za uchování tradice.
Na Slovácku působí desítky folklorních souborů, tanečních škol a muzik, které se zaměřují na výuku mladých verbířů.
Verbuňk tak stále žije – na jevištích, při hodech, v dětských souborech i v rodinách, které tradici předávají dál.
Jeho kouzlo spočívá právě v tom, že každý verbíř je originál, a přesto zůstává věrný duchu svého kraje.
Slovácký verbuňk není jen tanec. Je to vyjádření mužské hrdosti, svobody, odvahy a radosti ze života.
Přetrval staletí, překonal války i moderní dobu a dodnes dokáže rozproudit krev v žilách tanečníků i diváků.
Na Slovácku má verbuňk své pevné místo – stejně jako víno, kroje a lidová písnička.
Je to tanec, který nepotřebuje slova – stačí pár tónů cimbálu, pár kroků a srdce, které bije v rytmu Slovácka.
By Michal Tradice, Morava a víno
Moravský slovácký verbuňk je jedním z nejvýraznějších a nejsložitějších projevů české lidové kultury. Je to výhradně mužský sólový tanec, který byl v roce 2005 zapsán na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO.
By Michal Tradice, Morava a víno
Moravský folklór, dnes proslavený barevnými kroji, cimbálovou muzikou a tanci jako je verbuňk, má hluboké kořeny, jejichž moderní uchovávání začalo až v éře národního obrození a systematického sběratelství 19. století.
Zájem o lidovou kulturu nevznikl na Moravě spontánně mezi venkovským lidem, ale byl aktivně podnícen vzdělanými vrstvami v reakci na osvícenské a germanizační tendence. V duchu evropského romantismu byla lidová kultura vnímána jako nejpůvodnější a nejčistší projev národní identity a jazyka, který bylo potřeba zachránit před industrializací a zapomněním.
První zaznamenané projevy zájmu sahají do 18. století. Přestože se jednalo spíše o kuriozity pro šlechtu, již v roce 1775 se objevuje písemná zmínka o předvedení Hanácké svatby ve Slavkově u Brna, což svědčí o raném uvědomění si scénického potenciálu lidových zvyků.
Skutečným základem pro veškeré pozdější folklorní hnutí bylo systematické sběratelství, které se rozvinulo v polovině 19. století.
Nejvýznamnější postavou je katolický kněz František Sušil (1804–1868). Sušil necestoval pouze po Moravě, ale i po českém Slezsku a Těšínsku. Jeho monumentální dílo, Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými (vydané poprvé v 60. letech 19. století), obsahuje na 2 300 písní a dodnes je považováno za základní pramen moravské lidové písně.
Sušilovo sběratelství bylo unikátní svou komplexností a tím, že zaznamenával jak text, tak autentický nápěv (melodii). I přes jistou redakční úpravu textů v romantickém duchu je jeho sbírka nepostradatelná.
Na Sušilovo dílo navázal František Bartoš (1837–1906), který se zaměřil na širší spektrum folklóru a etnografie. Vydal zásadní díla jako Národní písně moravské (spolu s Leošem Janáčkem) a především Dialektologie moravská a Lid a národ. Bartošovo dílo přesahuje písně a zabývá se i lidovým tancem, krojem, zvyky, pověrami a archaickým jazykem, čímž položil základy moderní moravské etnografie.
Získaný sběratelský materiál by upadl v zapomnění, kdyby nebylo snahy o jeho prezentaci a uchování. Klíčový zlom nastal na konci 19. století.
Tato výstava je považována za klíčovou událost pro moravský folklór. Moravští etnografové a aktivisté (např. Jan Herben, Joža Úprka) zde iniciovali stavbu tzv. Národopisné vesnice, kde byly vystaveny originální nebo věrné repliky lidových staveb z moravských regionů (Slovácko, Haná, Valašsko, Lašsko).
Nejdůležitější bylo, že ve vesnici žili a pracovali skuteční venkované v krojích, kteří pro návštěvníky předváděli každodenní život, řemesla, tance a hudbu.
Výstava poprvé představila moravskou lidovou kulturu jako živý, pestrý a regionálně rozmanitý celek v celonárodním měřítku.
Po roce 1918 se v nově vzniklém Československu, které se ideově opíralo o slovanskou vzájemnost, rozvinulo folklorní hnutí zaměřené na pořádání regionálních slavností, které měly upevňovat národní a regionální identitu:
Slovácký rok v Kyjově (1921): První a největší z těchto událostí, která slavila kulturní bohatství regionu a dala podnět k podobným akcím.
Valašský rok v Rožnově pod Radhoštěm (1925): V Rožnově se následně v průběhu 20. století zrodilo významné muzeum v přírodě – Valašské muzeum v přírodě, které hraje dodnes klíčovou roli v ochraně valašského folklóru a lidové architektury.
Po druhé světové válce nastala éra folklorního hnutí, kdy se formovala většina dnešních profesionálních a amatérských souborů.
MFF Strážnice (od 1946): Vznikl Mezinárodní folklorní festival Strážnice, který se stal největší a nejstarší událostí svého druhu v Československu, a dodnes je centrem moravského, českého a světového folklóru.
Vznik NÚLK: Původně Krajské středisko lidového umění, později transformované na Národní ústav lidové kultury (NÚLK) ve Strážnici. Tato instituce se stala centrem pro odbornou dokumentaci, archivaci a metodickou pomoc souborům, čímž zajišťuje přežití tradic do budoucna.
Rozdíl mezi folklórem a folklorismem: Od konce 50. let se začal rozlišovat folklor (autentická, původní kultura) a folklorismus (jevištní, stylizovaná prezentace a interpretace tradic folklorními soubory), což je téma, které moderní etnografie stále řeší.
Moravský folklór je tedy dynamický fenomén, který se vyvíjel od raných, nesystematických záznamů přes intenzivní sběratelskou práci až po institucionální uchovávání v 20. a 21. století. Tím si zachoval neobyčejnou regionální rozmanitost a stal se jedním z pilířů české kulturní identity.
By Michal Tradice, Morava a víno
26. červenec 2025: Česnek je hrdost a pýcha!
By Michal Tradice, Morava a víno
Buchlovice, 5. října 2025
V neděli 5. října 2025 ožilo náměstí v Buchlovicích podzimními barvami a vůněmi díky vydařené akci "Pod Buchlovem to zraje" – Trh v podhradí. Akce, konaná ve stínu majestátního hradu Buchlov, přilákala návštěvníky z širokého okolí, kteří si užili den plný regionálních specialit, kultury a zábavy.
Číst dál: Pod Buchlovem to zraje: Úspěšný Trh v podhradí v Buchlovicích!
By Michal Tradice, Morava a víno
Akce Den medu a medoviny proběhla v sobotu 4. října 2025 v Archeoskanzenu Modrá. Jednalo se o tradiční akci, kterou pořádá Obec Modrá, a zaměřovala se na med, medovinu a středověkou kuchyni.
By Michal Tradice, Morava a víno
Horňácké slavnosti se poprvé konaly v roce 1957 ve Velké nad Veličkou. Jejich vznik byl inspirován tradičními setkáními horňáckých muzikantů, zpěváků a příznivců lidové kultury, která se konala každoročně na svátek sv. Maří Magdalény na Strážné hůrce. Cílem slavností bylo uchovat a prezentovat autentický folklor Horňácka, regionu s bohatou hudební a taneční tradicí
Slavnosti se rychle staly významnou událostí, která přitahovala nejen místní obyvatele, ale i návštěvníky z celé republiky. Program byl zaměřen na vystoupení místních souborů, cimbálových muzik, zpěváků a tanečníků, kteří prezentovali tradiční horňácký repertoár.
Od roku 1992 se závěrečný koncert slavností koná u větrného mlýna v Kuželově, národní kulturní památce, která poskytuje autentické prostředí pro prezentaci horňáckého folkloru. Slavnosti se konají každoročně v červenci a trvají čtyři dny, během nichž se konají koncerty, výstavy, jarmarky a další doprovodné akce.
Horňácko je známé svými cimbálovými muzikami, které hrají klíčovou roli v udržování a rozvoji regionální hudební tradice. Níže uvádíme přehled některých významných muzik a jejich primášů:
Jožka Kubík (1907–1978) byl legendární primáš z Hrubé Vrbky, známý svým osobitým stylem hry na housle. Jeho muzika byla charakteristická hlubokým citem a autenticitou. Kubíkova hra ovlivnila mnoho dalších muzikantů a jeho odkaz je dodnes živý v horňácké hudbě.
Martin Hrbáč (*1939) je významný primáš z Hrubé Vrbky, který se učil od Jožky Kubíka. Jeho hra na housle a zpěv jsou charakteristické hlubokým citem a autenticitou. Hrbáč se aktivně podílel na Horňáckých slavnostech, kde vystupoval se svou cimbálovou muzikou a přispíval k udržování a rozvoji místních hudebních tradic.
Petr Galečka je primáš z Lipova, který vede vlastní horňáckou cimbálovou muziku. Jeho muzika je známá svou precizností a věrností tradičnímu horňáckému stylu. Galečka se aktivně účastní Horňáckých slavností a dalších folklorních akcí.
Petr Mička je primáš, který vede vlastní horňáckou cimbálovou muziku. Jeho muzika je známá svou precizností a věrností tradičnímu horňáckému stylu. Mička se aktivně účastní Horňáckých slavností a dalších folklorních akcí.
Horňácká cimbálová muzika Háj s primášem Hynkem Evjákem je známá svou precizností a věrností tradičnímu horňáckému stylu. Muzika se aktivně účastní Horňáckých slavností a dalších folklorních akcí.
Horňácké slavnosti jsou nejen oslavou regionální kultury, ale i důkazem živé tradice, která se předává z generace na generaci. Díky úsilí mnoha muzikantů, primášů a organizátorů se daří udržovat a rozvíjet bohaté dědictví Horňácka, které je nedílnou součástí české kulturní identity.
Zde je dlouhý a historicky přesný článek o vzniku Horňáckých slavností, včetně osobností, které stály u jejich zrodu, a souvislostí, které formovaly jejich podobu:
Kraj pod Bílými Karpaty – Horňácko – je jedním z mála míst v České republice, kde se lidová kultura nejen uchovala, ale dál přirozeně vyvíjela. Zpěv, tanec, kroje a hudba zde nebyly jen „folklorem“, ale součástí každodenního života. V polovině 20. století se ale začalo ukazovat, že měnící se doba a životní styl ohrožují přirozené předávání tradic. Právě tehdy začala zrát myšlenka na vytvoření události, která by nejen uchovala, ale znovu probudila bohatství místního lidového projevu.
První Horňácké slavnosti se konaly ve dnech 20.–21. července 1957 ve Velké nad Veličkou. Stály na půdorysu tradiční pouti sv. Maří Magdalény, která se v kraji slavila po generace, a jejíž duchovní i společenský rozměr oslovoval široké vrstvy obyvatelstva.
Za zrodem slavností stál především Jaroslav Václavík (1906–1988) – etnograf, folklorista, znalec a sběratel lidových písní, který věnoval Horňácku mimořádnou pozornost. Byl nejen odborníkem, ale i člověkem hluboce zaujatým místní kulturou. Svým přístupem kladl důraz na autentičnost a přirozenost, nikoli na scénickou stylizaci. Jeho cílem nebylo vytvořit „show“, ale umožnit lidem z Horňácka, aby prezentovali to, co sami žili – bez přetvářky, bez přizpůsobení se publiku.
Václavík úzce spolupracoval s místními muzikanty, především s Jožkou Kubíkem z Hrubé Vrbky, tehdy již legendárním primášem. Kubíkova hudba byla živou esencí horňáckého stylu – táhlá, vážná, plná emocí a hlubokého výrazu. Právě jeho muzika, spolu s dalšími hudeckými partami, tvořila základ prvních ročníků slavností.
Vedle Jaroslava Václavíka stáli při vzniku a rozvoji slavností i další důležití lidé:
Jožka Kubík (1907–1978) – houslista a primáš, který předal hudební styl Horňácka několika generacím.
Antonín Václavík – etnograf, který se věnoval zvyklostem a řemeslům.
Ludvík Kunčar – sběratel a dokumentátor lidového zpěvu.
Učitelé a kulturní pracovníci z Velké nad Veličkou a okolních obcí, kteří pomáhali s organizací a oslovováním účinkujících.
Během prvních ročníků se nehrálo na pódiích s reflektory – zpívalo se na návsi, v hospodách, na dvorech. Atmosféra byla sousedská, osobní, opravdová. A to zůstalo dodnes základní hodnotou slavností.
V 60. a 70. letech slavnosti rostly, ale nikdy neztratily kontakt s původním posláním. Důležité bylo, že vystupovali vždy lidé z regionu, nikoli profesionální soubory zvenčí. Často šlo o zpěváky, kteří celý život pracovali jako zemědělci, řemeslníci nebo učitelé, ale večer hráli nebo zpívali ve své obci – a právě ti se stali hvězdami Horňácka.
Ve slavnostech se tak propojuje paměť předků, talent přítomnosti i naděje budoucnosti. Dnes se účastní slavností nejen staří mistři, ale i mladí muzikanti, kteří čerpají od svých otců, dědů a učitelů. Muzikanti jako Martin Hrbáč, Petr Mička, Petr Galečka, Marek Potěšil, Hynek Evják a další pokračují v tradici, ale zároveň ji kultivují a obohacují.
Horňácké slavnosti jsou dnes víc než folklorním festivalem. Jsou živým organismem, který dýchá s krajem, lidmi, písní, krajinou i časem. Nejsou jen vzpomínkou na minulost, ale důkazem, že tradice může být aktuální, živá a potřebná – pokud vychází ze skutečných kořenů.
A právě proto se každý rok ve Velké nad Veličkou scházejí lidé, aby zpívali, tančili a hráli – ne pro slávu, ale proto, že tak to tu vždycky bylo a má být.
Primáš z Hrubé Vrbky, přímý žák Jožky Kubíka.
Je považován za jednoho z nejautentičtějších interpretů horňácké hudby.
Hrál na všech ročnících Horňáckých slavností od 60. let.
Vyznává tradiční výraz bez stylizace a naučil desítky mladších muzikantů.
Vydal několik nahrávek a je nositelem Ceny ministerstva kultury za přínos tradiční kultuře.
Primáš a zakladatel Horňácké cimbálové muziky Petra Mičky.
Mladší generace, ale hluboce zakořeněný v regionu (z Velké nad Veličkou).
Vede muzikantský soubor s respektem k tradici, ale nebojí se scénického zpracování a spolupráce s jinými žánry (např. s herci, tanečníky, projekty typu Hrubá Hudba).
Aktivní organizátor, producent a propagátor folkloru i mimo region.
Primáš z Lipova, zakladatel vlastní muziky.
Známý především věrností „čistému“ horňáckému stylu bez zbytečné stylizace.
Spolupracoval s folklorními soubory, často vystupuje na Horňáckých slavnostech.
Věnuje se i výchově mladých muzikantů.
Představitel mladší generace primášů.
Vede Horňáckou cimbálovou muziku Marka Potěšila, která čerpá z tradičního repertoáru.
Potěšil se zaměřuje na pečlivou rekonstrukci starších písní a přístupné podání pro publikum.
Aktivně se účastní regionálních slavností a vystupuje i mimo Horňácko.
Primáš muziky Háj (z oblasti Blatnice pod Sv. Antonínkem).
I když není přímo z „jádra“ Horňácka, s horňáckým stylem pracuje s respektem.
Muzika Háj vystupuje pravidelně na folklorních přehlídkách včetně Horňáckých slavností.
Každý z těchto primášů a jejich muzik:
navazuje na staré mistry (především na Jožku Kubíka),
hraje horňácký repertoár s důrazem na hudební i jazykovou autenticitu,
a podílí se na zachování i obohacení horňáckého folkloru, ať už v tradiční nebo mírně inovované formě.
Zde je dlouhý a souvislý článek o Jožkovi Kubíkovi připravený jako obsah pro web – bez odkazů, ve formátu vhodném například pro rubriku Osobnosti Horňácka nebo Folklorní tradice:
Když se řekne Horňácko, mnoha lidem se vybaví tichá krajina pod Bílými Karpaty, zpěvné táhlé písně a cimbálová muzika. Ale skuteční znalci dodají ještě jedno jméno: Jožka Kubík. Tento houslista a primáš z Hrubé Vrbky nebyl jen hudebníkem – byl živoucím symbolem horňácké hudby, mistrem bez školy, autoritou bez titulu. Říkalo se mu „Majstr“ – a to s úctou.
Jožka Kubík se narodil roku 1907 v Hrubé Vrbce do rodiny romského původu, která měla silnou muzikantskou tradici. Hudbu se neučil v žádné škole – u nich se hudba dědila v rodině. Sluch, paměť, cit a tradice – to bylo všechno, co potřeboval. V mládí hrával s různými vesnickými kapelami, a už jako teenager se stal primášem vlastní hudecké muziky.
Jeho styl byl nezaměnitelný. Táhlé houslové linky, hluboký výraz, smysl pro rytmus i náladu písní – to všechno dohromady utvářelo pravý horňácký zvuk, jaký znal a uznával celý kraj. Hrál se zápalem, ale bez okázalosti. A právě to si na něm lidé cenili.
Jožka Kubík byl nejen nositelem tradice, ale i tichým inovátorem. Jako jeden z prvních začlenil do horňácké muziky cimbál – nástroj, který tehdy nebyl na Horňácku zcela běžný. Tím obohatil a prohloubil zvuk svého hudebního projevu, aniž by porušil podstatu lidové písně. Cimbál zůstal od té doby součástí horňáckých muzik.
Nešlo mu však o novoty pro efekt. Vždy stavěl na autentickém podání písní, tak jak je slýchal od starých zpěváků, nebo jak se hrály na svatbách, při dožínkách, pohřbech i hodech. Zachovával náladu, tempo, text i výslovnost. Právě to z něj činí nejen výjimečného muzikanta, ale i dokumentaristu tradice, i když nikdy nezapsal jedinou notu.
Když se v roce 1957 poprvé konaly Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou, byl Jožka Kubík hlavní hudební osobností tohoto zrodu. Se svou muzikou vystoupil v prvních ročnících a nastavil laťku kvality a autenticity, kterou se ostatní snažili následovat. Jeho přítomnost byla vnímána jako záruka pravdivosti – dokud hrál Kubík, slavnosti byly tím, čím měly být.
V dalších letech se stal pravidelným účinkujícím slavností. Nehrál proto, aby se zviditelnil – ale proto, že byl přesvědčen, že hudba má být srdcem společenství.
Kubík nevychovával žáky formálně, ale inspiroval celou generaci muzikantů. Mezi jeho nejvýznamnější následovníky patří Martin Hrbáč, pozdější primáš a hlas horňácké muziky. Jeho styl, intonace a přístup k hudbě jsou přímým odrazem mistrova vlivu. Dnes se Kubíkův vliv odráží i v rodinách Kubíků – například v cimbálové muzice Kubíci, kterou vedou jeho vnuci a pravnuci.
Na Horňácku se říkalo málokomu „Majstr“. Kubík si toto oslovení vysloužil respektem, skromností a umem. Lidé mu vykali – a to i v časech, kdy to nebylo zvykem. Po jeho smrti v roce 1978 mu byla odhalena busta u větrného mlýna v Kuželově, kde se dnes konají závěrečné pořady Horňáckých slavností. Ta busta byla zároveň první veřejnou sochou Roma ve střední Evropě – a připomínkou, že mistrovství nezná hranic ani předsudků.
Hudba Jožky Kubíka zní dodnes. V archivech, v nahrávkách, ale hlavně v rukou a hlasech těch, kteří ji dál žijí. Neopakovatelné fráze, vytahovaná smyčcová linka, melancholie v táhlých zpěvech – to vše tvoří kubíkovský styl, který přežívá ve Velké nad Veličkou, v Hrubé Vrbce i na pódiích slavností po celé Moravě.
Jeho odkaz není uzavřený – je otevřený všem, kdo chtějí hudbu chápat jako živý jazyk paměti, radosti a sdílení. A právě v tom je Jožka Kubík víc než legenda. Je součástí horňácké duše.
By Michal Tradice, Morava a víno
Strážnice, město v srdci jižní Moravy, si folklor nese v krvi. Vinařství, písně, tance, lidová vyprávění – to vše tu vždy tvořilo nedílnou součást života. Myšlenka vytvořit organizované folklorní slavnosti se objevila již ve 30. letech 20. století, ale teprve po druhé světové válce dostala konkrétní podobu.
Číst dál: Mezinárodní folklorní festival Strážnice: Od skromných začátků po evropský fenomén
By Michal Tradice, Morava a víno
která proběhne v přírodním rytmu a v duchu starých tradic. Akce je soukromá, pro přátele, komorní a určená těm, kdo chtějí v klidu a s respektem k živlům oslavit sílu světla, ohně a propojení s krajinou.
📍 Místo konání:
Louka v lese u rybníku – přesné místo bude upřesněno účastníkům včas. Ideální pro spojení se čtyřmi živly: voda (rybník), oheň (rituál), vzduch (dech, píseň), země (místo).
Číst dál: 🔥 Noc slunce a ohně – soukromý slunovratový rituál v přírodě 🌿
By Michal Tradice, Morava a víno
Strana 1 z 2
Číst dál: Svatoštěpánský koncert na Velehradě 2025: Sváteční setkání s Jiřím...
Vánoční trhy s přeplněnými...
Číst dál: Svařák a punč jinak: Kde si letos vychutnáte zimní prohlídky s horkým...
Číst dál: Vánoční trhy Brno 2025, rozsvícení vánočního stromu
Chcete zažít adventní Brno z...
Číst dál: Brno jako na dlani: Vyhlídkové kolo na Moravském náměstí 2025
Číst dál: Rozsvícení vánočního stromu a Mikulášský jarmark v Buchlovicích 2025
Vánoční atmosféra v Praze je...
Číst dál: Kouzlo tradičních českých Vánoc: Vánoční trhy na Václavském náměstí 2025
Číst dál: Znojemský advent a Vánoce 2025: Program, trhy a rozsvícení stromu
Číst dál: Luhačovice zve na slavnostní rozsvícení stromu 2025
Číst dál: Austerlitz 2025: Velkolepé 220. výročí Bitvy tří císařů u Slavkova
Číst dál: Slavnostní rozsvícení vánočního stromu v Mikulově 2025
