Mikroregion Buchlov je územní celek sdružující čtrnáct obcí v oblasti pohoří Chřiby ve Zlínském kraji. Spolupráce obcí je zaměřena na regionální rozvoj, podporu turistiky, zlepšení infrastruktury a péči o životní prostředí. Území je charakteristické členitou krajinou, lesy, přírodními památkami i historickými objekty. Mezi nejvýznamnější místa patří hrad Buchlov, zámek Buchlovice a poutní areál Velehrad. Mikroregion nabízí podmínky pro rekreaci, cykloturistiku a přírodně-kulturní poznávání. Dále přinášíme novinky z Moravského Slovácka, články o Moravě, folklorní akce, Pálavy, Horňácka, Kyjovska.
Číst dál: Proč slavíme 1. máj? Historie, láska i osvobození v ČR |...
Slovo, které samo o sobě zní energicky a tajemně. Pro mnohé je symbolem moravského folkloru a nespoutané mužské síly. Ale co se za tímto dynamickým tancem ve skutečnosti skrývá? Pojďme se ponořit do jeho bohaté historie, podívat se na jeho specifika a pochopit, proč je dodnes živým a ceněným klenotem české kultury, zapsaným dokonce na seznamu UNESCO.
Historie verbuňku je pevně spjata s vojenskou minulostí. Jeho kořeny sahají až do 18. a 19. století, kdy se termín „verbuňk“ používal pro verbování rekrutů do armády. Tanečníci, často vojáci nebo bývalí vojáci, se snažili svými akrobatickými výkony a nespoutanou energií zlákat mladé muže do svých řad. Nešlo však o nucené odvody, ale spíše o přesvědčování a předvádění vojenského řemesla jako něčeho atraktivního. Vojenské uniformy, šavle a bubny dodávaly verbuňku punc výjimečnosti a lákaly ty, kteří hledali dobrodružství nebo únik z chudoby.
S postupem času, kdy se způsob verbování měnil, se i verbuňk začal transformovat. Z původního účelu se stal tanec rituální, slavnostní a soutěžní. Ztratil svůj původní nátlakový charakter a přerodil se v projev svobody, radosti a mužské hrdosti. Dnes je nedílnou součástí mnoha folklorních slavností a festivalů, kde je ceněna jeho originalita a virtuozita tanečníků.
Verbuňk není jen tak obyčejný tanec. Má svá specifika, která ho činí nezaměnitelným:
Původně improvizovaný, dnes s pravidly: Ačkoliv byl verbuňk původně tancem improvizovaným, kdy si tanečník před zraky diváků vymýšlel kroky a figury, dnes existují určité typy verbuňku, které se liší v regionech a drží se specifických prvků. Například slovácký verbuňk má jiný charakter než horňácký nebo hanácký. Tyto regionální odlišnosti jsou dány historií, tradicemi a místním vkusem.
Sólový tanec pro muže: Verbuňk je téměř výhradně mužský sólový tanec. Tanečník v něm předvádí svou sílu, mrštnost, eleganci a koordinaci. Ženy se objevují spíše jako doprovod, tleskají nebo zpívají, ale do aktivního tance se obvykle nezapojují.
Bohaté kostýmy: Neodmyslitelnou součástí verbuňku jsou krojové kostýmy. Regionální kroje s bohatou výšivkou, barevnými stužkami a tradičními doplňky dodávají tanci vizuální atraktivitu a zdůrazňují jeho folklorní charakter. Každý detail kroje má svůj význam a odráží historii a kulturu daného regionu.
Charakteristická hudba: Hudební doprovod je pro verbuňk klíčový. Tradičně se hraje na cimbálku, housle, klarinet a kontrabas. Melodie jsou často energické, rytmické a vyzývavé, povzbuzující tanečníky k maximálním výkonům. Tanečníci se řídí rytmem a často i slovními pokyny muzikantů.
Výrazné prvky: K typickým prvkům verbuňku patří:
Výskoky a podřepy: Tanečníci předvádějí vysoké výskoky a hluboké podřepy, které demonstrují jejich sílu a mrštnost.
Plácání do stehen: Rytmické plácání do stehen je zvukový prvek, který dodává tanci dynamiku a rytmus.
Zavádění tance: Tanečník často začíná pomalými, rozvážnými kroky, které postupně přecházejí do rychlejšího a dynamičtějšího projevu.
Vrcholy a zklidnění: Tanec má své vrcholy, kdy tanečník předvádí ty nejnáročnější figury, a fáze zklidnění, kdy se připravuje na další sérii pohybů.
Výměna partnerů: I když je verbuňk sólový tanec, občas se objevuje i prvek „výměny partnerů“, kdy se tanečník na krátkou chvíli spojí s jiným tanečníkem nebo s dívkou z publika.
Emoce a výraz: Verbuňk není jen o technice. Je to tanec, který vyjadřuje širokou škálu emocí: radost, hrdost, sílu, ale i touhu a smutek. Tanečník do něj vkládá celou svou osobnost a snaží se diváky vtáhnout do svého světa.
V roce 2005 byl slovácký verbuňk zapsán na seznam mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva UNESCO. Toto významné ocenění potvrzuje jeho výjimečnou hodnotu a důležitost pro českou kulturu. Zápis na seznam UNESCO pomáhá chránit verbuňk pro budoucí generace a zajišťuje jeho uchování a propagaci.
Dnes je verbuňk stále živou tradicí. Je tancem, který se předává z generace na generaci a je inspirací pro mnoho mladých tanečníků. Pořádají se soutěže v tanci verbuňk, kde tanečníci předvádějí své umění a snaží se získat ocenění. Tyto soutěže nejen udržují tradici, ale také motivují tanečníky k neustálému zlepšování.
Verbuňk je víc než jen tanec. Je to projev moravské identity, hrdosti a nespoutané energie. Je to odkaz našich předků, který nás spojuje s minulostí a zároveň nás inspiruje do budoucnosti. Až se příště setkáte s verbuňkem, nenechte se jen unést jeho energií, ale zkuste vnímat i jeho hluboký význam a bohatou historii. Je to zážitek, který si zaslouží vaši plnou pozornost.
Čtěte dále:
Když se na jižní Moravě řekne „košt“, místním se rozzáří oči a návštěvníkům začne srdce bít v rytmu lidové písničky. Tato tradiční společenská událost není jen o pití alkoholu. Je to oslava celoroční dřiny vinařů, přátelské setkání sousedů a hluboký ponor do kultury, která v našich krajích zapustila kořeny před stovkami let.
Velikonoce na Moravě nejsou jen o pomlázce a malovaných vejcích. Existují tři dny v roce, kdy ticho vesnice prořízne nezaměnitelný, drásavý a rytmický zvuk dřeva o dřevo. Je to čas hrkačů. Tato prastará tradice, která se v mnoha obcích drží s obrovskou hrdostí, připomíná nejtěžší chvíle křesťanského příběhu, ale zároveň je symbolem soudržnosti místní omladiny.
Podle křesťanské tradice na Zelený čtvrtek při mši svaté, po zaznění hymnu Sláva na výsostech Bohu, utichnou všechny zvony i varhany. Lidově se říká, že „zvony odletěly do Říma“. Zůstávají němé až do Bílé soboty jako projev smutku nad utrpením a smrtí Ježíše Krista.
Protože však bylo potřeba lidem i nadále oznamovat čas ranní klekání, poledne a večerní modlitbu, nahradil hlas kovových zvonů dřevěný hřmot. Hrkači tak v podstatě suplují věžní hodiny.
Hrkači, obvykle chlapci (v mnoha obcích už dnes i děvčata) školního věku, tvoří organizovanou skupinu. Mají svého „vedoucího“, který dává povely, kdy se má začít hrkat, kdy zastavit a kdy se má zpívat či modlit.
Nástroje: Používají se různé typy – od malých ručních hrkaček, přes klepáče s kladívky, až po velké dvoukolové tragače, které se tlačí před sebou a vydávají hluboký, dunivý zvuk.
Časový harmonogram: Průvod obchází vesnici v přesně stanovené časy:
Zelený čtvrtek večer (připomínka modlitby v Getsemanské zahradě).
Velký pátek (ráno, v poledne, ve tři hodiny odpoledne jako připomínka Kristovy smrti a večer).
Bílá sobota ráno.
Poslední obchůzka na Bílou sobotu ráno bývá radostnější. Hrkači už nechodí jen „oznamovat čas“, ale vybírají si zaslouženou odměnu za svou třídenní námahu. Zastavují se u jednotlivých domů a hospodyně jim do košíků dávají:
Vajíčka (symbol nového života).
Sladkosti nebo drobné peníze.
Něco k jídlu (často jidáše nebo klobásu).
Vybraná odměna se pak spravedlivě dělí v „hrkačské pokladně“, což je pro děti skvělá lekce v kolektivní práci a kamarádství.
V dnešním světě plném digitálních technologií působí parta dětí s dřevěnými tragači jako zjevení z jiného století. Právě v tom je ale síla moravského venkova. Tradice hrkání učí mladou generaci úctě k historii, řádu a sounáležitosti s místem, kde žijí. Zvuk hrkaček připomíná, že některé věci se nemění – a že po každém tichu a smutku nakonec přijde radostné velikonoční ráno.
Čtěte dále:
Když se rok přehoupne do své poloviny a slunce dosáhne svého vrcholu, přichází noc, která nemá v celém kalendáři obdoby. Svatojánská noc, připadající na předvečer svátku svatého Jana Křtitele (23. června), je v lidové tradici vnímána jako magický čas, kdy se otevírají poklady, země vydává svou největší sílu a hranice mezi světem lidí a nadpřirozenými bytostmi téměř mizí.
Ačkoliv je svátek zasvěcen křesťanskému světci, jeho kořeny sahají hluboko do pohanských dob k oslavám letního slunovratu. Je to noc plná kontrastů: oslava nejdelšího dne a nejkratší noci, vítězství světla nad tmou a ohně nad stínem.
Nejvýraznějším symbolem této noci jsou ohně zapalované na kopcích. Oheň v této době zastupuje slunce a má očistnou moc.
Skákání přes oheň: Mladí lidé přes plameny skákali, aby si zajistili zdraví a ochranu před zlými silami. Pokud pár skočil společně a nepustil se za ruce, věřilo se, že jim láska vydrží a do roka bude svatba.
Hořící kola: V některých regionech se z kopců pouštěla zapálená dřevěná kola, která symbolizovala klesající dráhu slunce na obloze.
Bylinky nasbírané o svatojánské noci mají podle pověstí největší léčivou i magickou moc. Země je v tuto dobu na vrcholu své síly a rostliny tuto energii do sebe nasávají.
Nejznámější tradicí je sběr „devatera kvítí“. Dívka musela nasbírat devět různých druhů rostlin (např. třezalku, mateřídoušku, kopretinu, čekanku, rozchodník, mařinku, komonici, chrpu a řebříček).
Pravidlo mlčení: Aby byliny fungovaly, musela je dívka nasbírat v naprostém mlčení a nesměla se ohlédnout.
Věštění lásky: Těchto devět bylin si dívky dávaly pod polštář. Věřilo se, že ten, o kom se jim v noci bude zdát, se stane jejich vyvoleným.
Třezalka tečkovaná, hlavní bylinka této noci, se lidově nazývá „krev svatého Jana“. Pokud ji v tuto noc utrhnete, má údajně moc chránit dům před bleskem a zlem.
Pověsti vyprávějí, že o svatojánské noci se země otevírá a vydává své skryté poklady. Místo, kde je poklad zakopán, prý označuje modravý plamínek nebo kvetoucí kapradí.
Zlaté kapradí: Najít kvetoucí kapradí je téměř nemožné, protože kvete jen kratičkou chvíli kolem půlnoci a střeží ho nadpřirozené bytosti. Kdo by však jeho květ získal, rozuměl by řeči zvířat a byl by neviditelný.
Pozor na bludičky: V lesích a u bažin se v tuto noc objevují světýlka, která lákají pocestné do nebezpečí. Jsou to rejdy lesních panen a víl, které tančí v měsíčním světle.
I když už dnes málokdo hledá zlaté kapradí, kouzlo této noci nás láká dál. Je to ideální čas pro:
Zastavení se: Uvědomit si rytmus přírody a oslavit vrchol léta.
Bylinkářství: Vyrazit na louku a nasbírat si bylinky na zimní čaje (opravdu mají v červnu nejvíce silic!).
Pohodu u ohně: Posezení s přáteli u táboráku pod širým nebem má v tuto noc neopakovatelnou atmosféru.
Svatojánská noc nám připomíná, že svět kolem nás je stále plný tajemství a krásy, stačí se jen na chvíli ztišit a naslouchat šumění lesa a vůni rozkvetlých luk.
Čtěte dále:
Na Moravě se říká, že slivovice není jen alkohol. Je to lék, platidlo, dar a především výsledek celoroční dřiny sadaře. Pálení slivovice je rituál, který má svá pevná pravidla, svou nezaměnitelnou vůni a atmosféru, kterou v žádném obchodě nekoupíte. Pro mnohé rodiny je to nejdůležitější událost roku – hned po sklizni obilí a Vánocích.
Kvalitní slivovice nevzniká v pálenici, ale už pod stromem. Základem je poctivý přístup k ovoci. Tradiční moravská slivovice se pálí z pozdních odrůd švestek (tzv. domácích švestek), které mají vysoký obsah cukru a aromatických látek.
Sběr: Švestky se musí sbírat plně dozrálé, ideálně ty, které už samy padají a jsou mírně „scvrklé“ u stopky.
Kvas (magoš): Ovoce putuje do čistých beček. Zde probíhá malý zázrak přírody – kvašení. Dobrý hospodář ví, že kvas se nesmí uspěchat. Musí být v chladu a pod dohledem, dokud „deka“ (vrchní vrstva ovoce) neklesne. To je ten správný čas vyrazit do pálenice.
Návštěva pěstitelské pálenice je společenská událost. Vůně dřeva, horké mědi a sladkého kvasu vytváří kulisu pro nekonečné debaty o úrodě, politice a životě.
První pálení (Lutr): Kvas se zahřeje a vzniká surový destilát s nižším obsahem alkoholu.
Druhé pálení (Rektifikace): Zde přichází mistrovství paliče. Odděluje se „úkap“ (nežádoucí látky) a „dokap“. To, co zbude uprostřed, je to nejcennější – čisté, jemné a voňavé jádro.
Pravidlo starých paličů: Správná slivovice má mít „řetízek“. Když s ní v pohárku zakroužíte, drobné bublinky alkoholu by měly vytvořit souvislý prstenec po obvodu hladiny.
Na Slovácku i Valašsku se slivovicí začíná den („jedna zdravotní“ nalačno) a končí každá velká událost.
Léčivé účinky: Naši předkové ji používali na všechno – od dezinfekce ran přes obklady na bolavé klouby až po trávení po vydatném obědě.
Svatební a pohřební: Bez slivovice se neobejde žádná svatba (kde se jí vítají hosté) ani poslední rozloučení. Je to univerzální doprovod lidského osudu.
Zapomeňte na ledově namražené panáky. Slivovice nejlépe rozvine svou vůni a chuť při pokojové teplotě. Pije se z malých skleniček, pomalu, aby člověk cítil chuť ovoce a jemné pálení v hrdle, které se následně rozlije příjemným teplem po celém těle.
I když se doba mění, pálení slivovice zůstává. Je to spojnice mezi dědou, který sad vysadil, otcem, který ho udržuje, a synem, který se učí poznat ten správný moment, kdy je kvas hotový. Je v ní ukrytá trpělivost, pokora k přírodě a radost ze společně odvedené práce.
Ačkoliv je domácí výroba kvasu krásnou tradicí, samotný proces destilace má v České republice jasná pravidla daná zákonem. Zde je několik důvodů, proč využít služeb pěstitelských pálenic:
Zákonný rámec: Podle zákona o lihu je domácí pálení (tzv. „černý výpal“) nelegální a hrozí za něj vysoké pokuty. Pěstitelské pálení v oficiálních provozovnách je legální způsob, jak si nechat zpracovat vlastní ovoce na kvalitní destilát.
Zvýhodněná spotřební daň: Pro pěstitele platí snížená sazba spotřební daně z lihu (platí pro omezené množství na domácnost a rok), což činí legální pálení finančně dostupným.
Bezpečnost a zdraví: Profesionální aparatura v pálenici zaručuje, že ve vaší slivovici nebudou nebezpečné látky jako metanol nebo nadměrné množství přiboudlin. Páleník jako odborník dohlíží na to, aby byl výsledek nejen chutný, ale především zdravotně nezávadný.
Kvalita bez práce: V pálenici se nemusíte starat o topení pod kotlem ani o složitou technologii. Stačí dovézt kvalitní kvas a odvézt si hotové „tekuté zlato“.
Čtěte dále:
Zatímco Štědrý večer je svátkem tichým, prožitým v úzkém rodinném kruhu, dny následující patří na moravském venkově i v českých městech veselí, setkávání a písním. Koledování – tradice stará celá staletí – není jen o chození od domu k domu. Je to posvátný rituál, který má za úkol přinést do stavení požehnání, zdraví a dobrou úrodu pro nadcházející rok.
Svátek svatého Štěpána (26. prosince) byl historicky dnem, kdy končila služba čeledínům a děvečkám. Dostávali výslužku, zvláštní koláč a odcházeli hledat novou službu. Právě z této doby pochází známé: „Na Štěpána není pána.“
Dnes je tento den především ve znamení štěpánských koled.
Koleda jako sociální síť: Skupiny dětí i dospělých obcházejí sousedy. Zpívají koledy, které často nejsou jen o narození Krista, ale i o humorném domáhání se výslužky.
Štěpánské zábavy: Večer se v mnoha obcích konají taneční zábavy s cimbálovou muzikou. Je to první příležitost po dlouhém adventním půstu k tanci a hlasitému zpěvu.
Koledování vrcholí na svátek Zjevení Páně, tedy Tří králů (6. ledna). Kašpar, Melichar a Baltazar uzavírají vánoční cyklus a připomínají návštěvu mudrců u jesliček.
Nejdůležitějším momentem tříkrálového koledování je svěcení domů. Koledníci křídou píší nad dveře nápis K + M + B (doplněný aktuálním letopočtem).
Věděli jste, že? Písmena K, M a B nejsou jen iniciály jmen králů. Je to zkratka latinského požehnání Christus Mansionem Benedicat – tedy „Kristus ať požehná tomuto příbytku“.
V posledních desetiletích získalo koledování i hluboký charitativní rozměr. Tříkrálová sbírka, organizovaná Charitou ČR, se stala největší dobrovolnickou akcí u nás. Tisíce malých králů v papírových korunách vyrážejí do ulic, aby vyprosili příspěvky pro lidi v nouzi. Je to krásný příklad toho, jak může starý lidový zvyk sloužit dobré věci i v 21. století.
Koleda nikdy nebyla zadarmo – byla to výměna. Koledník daroval domu píseň a přání štěstí, hospodyně mu za to dala „něco do košíka“.
Tradiční výslužka: Jablka, ořechy, sušené křížaly nebo čerstvé kynuté pečivo.
Něco pro dospělé: Na Slovácku se dospělí koledníci nevyhnou sklence slivovice nebo dobrého vína.
Peníze: Dnes se koledníkům často dává drobný obnos, který si děti rozdělí do pokladniček.
Koledování boří bariéry. Nutí nás otevřít dveře, podívat se sousedovi do očí, podat mu ruku a popřát vše dobré. V době, kdy se stále více uzavíráme do digitálních světů, je zvuk koledy na zápraží připomínkou, že patříme do společenství.
Čtěte dále:
Když se řekne 13. prosinec, většině z nás se vybaví známé pořekadlo: „Svatá Lucie noci upije a dne nepřidá.“ Ale zatímco dnes tento den vnímáme spíše jako astronomickou zajímavost spojenou s kalendářem, pro naše předky byla noc ze 12. na 13. prosince jednou z nejtajemnějších a nejobávanějších v roce. Do chalup totiž přicházely „Lucky“.
Postavy zahalené od hlavy až k patě v bílých prostěradlech, s obličeji buď zakrytými bílým závojem, nebo pomazanými sádlem a hustě zasypanými moukou. Jejich zjev byl nadpozemský, tichý a pro mnohé děsivý. Na rozdíl od hlučného Mikuláše s čerty, Lucky do světnice vstupovaly bez klepání a v naprosté tichosti. Maximálně vydávaly syčivý zvuk: „Sss, sss...“
V rukou často třímaly:
Velkou vařečku: Tou symbolicky vymetaly nečistotu z koutů.
Husí křídlo: K oprašování nábytku i lidí.
Dřevěný nůž: Ten sloužil k hrozivému gestu – k naznačení „párání břicha“ dětem, které se v adventu postily málo, nebo dospělým, kteří porušili zákazy.
Svátek svaté Lucie byl dnem, kdy se musely všechny kolovraty zastavit a peří muselo zůstat v pytlích. Lucie byla ochránkyní čistoty a pořádku, ale také přísnou kontrolorkou ženských prací.
Věřilo se, že pokud Lucie přistihne hospodyni při předení lnu nebo draní peří, krutě ji potrestá. Podle pověstí mohly Lucky do světnice vhazovat prázdná vřetena, která musela přadlena okamžitě napříst, nebo dokonce „rozfoukat“ všechno vydrané peří po celé místnosti. Tento zákaz měl i praktický rozměr – v nejtemnějším období roku si i ty nejpracovitější ruce musely alespoň na jeden den odpočinout.
Lucky se zaměřovaly i na děti. Zatímco Mikuláš nosil dárky, Lucie kontrolovala čistotu. Pokud děti nebyly umyté nebo se během adventního půstu přejídaly, Lucky jim hrozily, že jim dřevěným nožem rozpárají břicho a naplní ho kroupami. Bylo to drsné výchovné opatření, které však v tehdejším světě plném symbolů fungovalo dokonale.
U dospělých Lucky kontrolovaly, zda je v domě vymeteno, upečeno a zda je rodina připravena na příchod Vánoc. Pokud bylo vše v pořádku, jen mlčky pokývaly hlavou a zmizely v mrazivé noci.
Den svaté Lucie byl také spojen s věštěním. Lidé věřili, že těchto 12 dní (od Lucie do Štědrého dne) představuje 12 měsíců nadcházejícího roku. Podle toho, jaké bylo počasí v jednotlivé dny, se odvozovalo, jak bude v konkrétním měsíci příštího roku.
Magický tip našich babiček: Pokud si na svatou Lucii napíšete na 12 papírků jména chlapců, každý den jeden (bez dívání) spálíte a ten poslední, který zbude na Štědrý den, odhalí jméno vašeho budoucího muže.
Tradice svaté Lucie nám připomíná, že advent nebyl jen o světýlcích a nákupech, ale o vnitřní čistotě, úctě k pravidlům a zastavení se v té nejhlubší tmě. Bílé postavy procházející vesnicí vnášely do domovů řád a připomínaly, že světlo Vánoc je už blízko.
Čtěte dále:
Když na slovácké vinohrady padne první sněhová pokrývka a v oknech chalup se rozsvítí adventní svíce, čas jako by zde plynul pomaleji. Vánoce na Slovácku nejsou o shonu v nákupních centrech. Jsou o hluboké víře, o lidových písních, které mrazem zní až k sousední vesnici, a o rituálech, které se dědí z otce na syna, z matky na dceru.
Příprava na svátky začínala na Slovácku dávno před Štědrým dnem. Advent byl dobou duchovní přípravy, ale také časem magických obchůzek.
Svatá Barborka: 4. prosince řezaly svobodné dívky větvičky třešní. Pokud jim ve váze do Štědrého dne rozkvetly, znamenalo to, že se do roka vdají.
Svatá Lucie: 13. prosince obcházely chalupy tajemné postavy zahalené v bílých prostěradlech se zamoučenými obličeji. Kontrolovaly, zda mají hospodyně uklizeno a zda se v tento den nedere peří ani nepřede – to bylo totiž pod přísným trestem zakázáno.
Štědrý den na Slovácku, to byl den plný symboliky. Lidé věřili, že to, co udělají v tento den, ovlivní jejich štěstí v celém příštím roce.
Slovácká tabule byla vždy bohatá na plodiny, které se doma vypěstovaly. Typická večeře měla mnoho chodů, ale z každého se jedlo jen trošku:
Oplatky s medem a česnekem: Med pro sladký život, česnek pro pevné zdraví.
Štědrovečerní polévka: Často se vařila hustá čočková nebo hrachová (aby se v domě držely peníze) nebo tradiční rybí.
Hubník nebo Mačanka: Jídla z hub a krup, která byla symbolem sytosti.
Smažený kapr a salát: I když je to tradice mladší, na Slovácku se pevně usadila, doplněná o domácí víno z vlastního sklepa.
Zajímavost: Pod stůl se dávala řetěz, která se omotala kolem noh stolu. To mělo zajistit, aby rodina držela po celý rok pohromadě a nikdo ji nerozdělil.
Svátek svatého Štěpána (26. prosince) je na Slovácku dnem veselí. Zatímco Štědrý večer patří rodině, Štěpán patří komunitě. Skupiny koledníků v krojích obcházejí domy, zpívají koledy a za odměnu dostávají výslužku – a samozřejmě nechybí ani „košt“ loňské slivovice nebo mladého vína.
V mnoha obcích se dodnes drží tradice Živých Betlémů a slavnostních vánočních koncertů, kde znějí cimbálové muziky. Zvuk houslí a basa v kombinaci s vánočními texty dodávají svátkům neopakovatelnou, až posvátnou atmosféru.
Protože zde Vánoce nejsou „produkt“, ale prožitek. Je to vůně domácího křížalového čaje, chuť čerstvých trubiček, hrdost na kroj, který se vytahuje ze skříně na Půlnoční mši, a upřímné přání „Dej Vám Pán Bůh dobrý den na ty hody“.
Pokud hledáte cestu zpět ke kořenům, Slovácko vám v prosinci otevře svou náruč i své sklepy.
Pokud chcete tradice vidět na vlastní oči, ochutnat regionální speciality a slyšet cimbál v kulisách historických náměstí, tato místa nesmíte vynechat:
Hlavní město regionu se v prosinci promění v pohádku.
Co zažít: Tradiční jarmark na Masarykově náměstí, kde nekoupíte komerční cetky, ale poctivé řemeslné výrobky (kované předměty, proutěné košíky, keramiku).
Specialita: Každoroční „Žehnání mladého vína“, které se koná kolem svátku sv. Martina, ale jeho duch prostupuje celým adventem.
Tento výlet vás vrátí o sto let zpět. Skanzen pořádá speciální programy, které ukazují, jak se v chalupách žilo kdysi.
Co zažít: Program „Radujme se, veselme se“. Uvidíte postavy Lucek, Mikulášskou družinu, draní peří přímo v chalupách a ochutnáte tradiční pečené oplatky přímo z pece.
Tyto památky mají v zimě neopakovatelné kouzlo.
Co zažít: Na hradě Buchlově se tradičně koná akce „Na Štěpána na Buchlově otevřená brána“, kde se lidé setkávají u punče, zpívají koledy a užívají si výhledy na zasněžené Chřiby.
Kyjovské adventní trhy jsou komornější, ale o to autentičtější.
Co zažít: Vystoupení místních folklorních souborů a dětských sborů v krojích. Atmosféra je zde velmi sousedská a srdečná.
Místa známá svými vinnými búdami.
Co zažít: Adventní otevřené sklepy. Zimní návštěva vinného sklepa s výkladem vinaře a ochutnávkou u krbu je jedním z nejkrásnějších slováckých zážitků.
Při návštěvě Slovácka nezapomeňte ochutnat „Slovácký kroužek“ (tradiční pečivo) nebo horký „Slovácký čaj“ (černý čaj s medem a poctivou dávkou slivovice), který vás zaručeně zahřeje i v největším mrazu!
Čtěte dále:
Strana 15 z 17
|
|
000005
|
Copyright © 2026 Moravské Slovácko a Pálava – víno a tradice. Všechna práva vyhrazena.
Redakce - Michal Čevela - webinstall.cz - Tvorba webu a aplikací .